Podzim 1991 zastihl Československo uprostřed velkého přerodu. Rozpadaly se Varšavská smlouva, východní blok i samotný SSSR a naše země hledala nové místo v Evropě. Právě do této chvíle spadají dvě státní návštěvy, které se nápadně zrcadlí – německého prezidenta Richarda von Weizsäckera a polského prezidenta Lecha Wałęsy. Obě se odehrávaly v kontextu nového smluvního ukotvování vztahů Československa se sousedními státy. Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci se znovusjednoceným Německem byla v říjnu 1991 za přítomnosti obou prezidentů parafována ministry Dienstbierem a Genscherem (k podepsání došlo v roce 1992). Polskou návštěvu lze zasadit do obdobného procesu, který krátce nato vyústil v podpis československo-polské smlouvy v Krakově. Oba hosté navíc přijížděli jako ikony své doby – jeden jako autorita čerstvě sjednoceného Německa a druhý jakožto vůdce Solidarity a nositel Nobelovy ceny míru.

Přitom obě návštěvy nesly rozlišný náboj. Německá byla především o usmíření a vyrovnávání s minulostí. Polská naopak stála na společném příběhu dvou spřízněných postkomunistických zemí. Šlo o navázání na tajná setkání disidentů na česko-polské hranici v 80. letech. Mimořádně důležité byly také mezilidské vztahy. Havel a Weizsäcker si názorově i osobně mimořádně rozuměli a stali se přáteli. Havel s Wałęsou představovali symboly roku 1989, jednalo se však o odlišné osobnostní typy. Obě návštěvy byly klíčové pro zahraniční spolupráci, ale jejich jednotlivý význam tkvěl jinde. Německá posílila vazbu Československa na Západ, polská patřila do logiky regionální spolupráce, totiž Visegrádu, který vznikl v únoru 1991 setkáním Havla, Wałęsy a maďarského premiéra Józsefa Antalla.